Pokud nejprve budeme studovat Bibli, zjistíme, že Izrael je země zaslíbená židovskému národu samotným Bohem. To potvrzuje i první nezávislé státní uskupení, Izraelské království, které zde vzniklo cca kolem roku 931 před naším letopočtem. Pokud se ovšem ještě stále budeme držet Bible, protože Židé neuposlechli Boží přikázání a přiklonili se k jiným bohům a bůžkům, království nevydrželo příliš dlouho a zaniklo již někdo kolem roku 722 před naším letopočtem. Těchto dvě stě let bylo ale velice slavných a jména Izraelských králů Saul, David nebo Šalomoun zdá každý, i ten co Bibli nečetl. Pokud bychom se nyní odklonili od biblického vnímání, rychle zjistíme, že přes území Izraelského království vedlo několik velice důležitých obchodních stezek, což přitahovalo pozornost velmocí a posléze se celé území ocitlo pod nadvládou Asyřanů, Babyloňanů, Peršanů, Řeků, Římanů, bylo součástí Byzantské říše až se nakonec v 7. století dostalo pod islámskou nadvládu. Roku 1516 bylo přičleněno k Osmanské říši a zůstalo jeho součástí až do 20. století.
Velkým zásahem do židovské populace na tomto území bylo ve druhém století našeho letopočtu neúspěšné protiřímské povstání Bar Kochby, které mělo kromě jiného vliv na změnu názvu celého území. Římský císař je přejmenoval na Palestinu, podle kmene Pelištejců, kteří na tomto území žili. Zároveň začal velký exodus Židů po celém světě. Z Izraele se odstěhovala většina původního židovského obyvatelstva a postupně se stala součástí obyvatelstva v celé Evropě i Asii.
Židé ovšem ne všude byli přivítání s otevřenou náručí. Vždy dodržovali své zvyky a tradice, často měli vlastní komunity, a protože časem byl vydán zákaz, který jim znemožňoval vlastnit větší množství půdy v jednotlivých zemích, záhy se z nich stali ti nejlepší obchodníci a směnárníci. To ovšem a jejich neustálý separatizmus a především odlišnost od běžného obyvatelstva vedl k mnoha židovským perzekucím. Pro příklad můžeme zmínit vyhnání ze Španělska v roce 1492, pogromy ve východní Evropě v roce 1881, nebo židovský holokaust v průběhu Druhé světové války.
Už ve druhé polovině 18. století se zpět do Palestiny přestěhovalo velké množství potomků původních Židů. Postupně se zrodila myšlenka sionismu, avšak až Theodor Herzl přišel s politickým sionismem – hnutím, jež usilovalo o vytvoření vlastního židovského státu v Palestině. Myšlenka byla podporována nejenom samotnými Židy, ale i mnoha zahraničnímu velmocemi v čele s Velkou Británii.
Ovšem nesmíme zapomenout na to, že v té době již dlouhá staletí, ba téměř dvě tisíciletí, bylo území osídleno jinými národy a od sedmého století především muslimským obyvatelstvem. Ti se začali proti přílivu uprchlíků silně bouřit a na území probíhaly silné šarvátky a nepokoje.
Aby se této situaci zabránilo, dohodly se mocnosti pod taktovkou Velké Británie na obsazení Palestiny. Palestina byla obsazena Brity v roce 1919 a vznikl zde protektorát Britský mandát Palestina.
Příliv Židů do Palestiny v dalších desetiletích pokračoval a ke konci druhé světové války již tvořili 33% obyvatel Palestiny v porovnání s 11% v roce 1922.
Po sérii teroristických útoků v roce 1947 se nakonec Británie svého protektorátu vzdala, ale již hned příští rok přijala OSN rezoluci na rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Tato rezoluce přinesla další a další válečné konflikty, které doprovázela velká migrace a útěk Arabů z židovských území.
První Arabsko – Izraelská válka, Šestidenní válka, Masakr izraelských atletů na LOH v Mnichově, operace Boží hněv či Jomkipurská válka. Všechny tyto a mnohé další konflikty poznamenaly vztahy mezi Izraelci, Palestinci a většinou muslimských států na Blízkém východě. A byť mezi tím bylo uzavřeno mnoho mírových smluv, všechny do jedné byly nakonec jednou nebo druhou zúčastněnou stranou porušeny.
Těžko budeme v této komplikované situaci hledat jednoduché řešení. Názory můžeme mít ty nejrůznější. Návrat Židů na území, které obývali před více než dvěma tisíci roky se dá těžko přirovnat k návratu uprchlíků do své domoviny. Ale žádnou jinou domovinu, žádnou jinou vlastní zemi Židé nemají. Naše sympatie by ale měli mít především také původní, arabští obyvatelé, kteří byli nuceni uvolnit místo nově příchozím. Nyní se z nich stali uprchlíci a mnozí dodnes na území Palestiny žijí jako v uprchlických táborech.
Každopádně jistotu máme jedinou. Zbraně, rakety, Mosad ani nátlak Spojených států či jiných mocností situaci nevyřeší. Možná by tedy bylo konečně záhodno zkusit se dohodnout a začít se navzájem respektovat.
